(pokračování z minulého dne)

A tak jsem maminku objala a řekla: „Dali jste nám víc, než jste nám mohli dát. Dali jste nám láskyplný domov, bezpečí, byli jste nám vzorem. A dali jste nám ještě jeden veliký dar: Naučili jste nás odříkání...
Tím, že jsme od dětství museli doma pomáhat, i když se nám mnohdy nechtělo, tím, že jsme si museli častokrát odříci pamlsek, přestože se nám sliny sbíhaly, tím, že jsme si vážili každého svetru, který jsi nám po nocích pletla, tím že jsme čas nepromarnili poleháváním u moře, ale raději si četli knihy z knihovny – tím jste nám neubližovali. Ba právě naopak. Naučili jste nás mnohé věci si odříci, smířit se s tím, že ne všechno můžeme mít. A právě to v nás vypěstovalo vděčnost a radost z každé maličkosti, kterou jsme v životě získali. Svým způsobem jsme byli bohatší než děti z bohatých rodin. Protože ony mnohé dary svých rodičů braly jako samozřejmost. My jsme je přijímali s vděčností... Měly pro nás mnohem větší cenu.“
Maminka se zklidnila. Ale při vzpomínce na své sice chudé, ale přesto láskou bohaté dětství, jsem teď tak trochu zapochybovala já, zda jsem své děti neošidila víc než ona nás... Budou si také umět v životě všeho vážit? Dokážou být za všechno vděčné? To asi ukáže jen čas...

(Cesta vděčnosti / Cesta odcházení, Advent-Orion 2012)