(pokračování z minulého dne)

Vždycky mi připadalo, že krása úplně nesouvisí s tím, jak člověk zvnějšku vypadá. Už dávno jsem pochopila, že člověk vypadá dobře, když se dobře cítí. Může to být i naopak? Že by se dobře cítil proto, že dobře vypadá? To určitě. Jenže přesto mi na té úvaze něco nesedělo. Asi ta první věta: Odmítám stárnout. To přece nedává smysl. Nestárnout nejde. Záleží jen na tom, jak člověk stárne. Mohu se pokoušet zachytit ubíhající čas a dělat dojem, že se nic nemění. Ale ono se mění! Přibývají mi vrásky, ale také zkušenosti, naučila jsem se chodit pomaleji a také víc přemýšlet. Nemám už tolik síly a energie jako kdysi, ale zase líp odhadnu, do čeho je vložit. Netoužím vypadat jako ve dvaceti nebo ve třiceti, protože se mi líbí, jak vypadám teď. Netoužím se vracet do mladšího věku, spíš jsem zvědavá, co mne čeká. Tohle je možná podstata věci. Já věřím, že mám pořád něco před sebou, dokonce i po smrti. Kdyby tomu tak nebylo, možná bych se bála, že stáří znamená už jen jediné – blížící se konec, smrt. Pak už nic. Já ale věřím.
Potěšilo mě, že jsem zjistila, co si myslím a proč. „Hmm, já ne,“ odpověděla jsem jí nakonec. „Já to nepotřebuju.“


(Dneska jsem to stihla, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2012)