Bylo to po Novém roce, když jsem se dala do hovoru s bývalou kolegyní z práce. Byla smutná. Po chvilce jsem pochopila proč: k Vánocům a do nového roku nedostala žádné přání, žádný pohled ani přátelský e-mail. Otráveně řekla, že lidem nevěří, že je každý sobec a na ni si nikdo nevzpomene. Že tedy ona si také lidí nebude všímat.
V tu chvíli jsem si vzpomněla na některé mé přátele. I oni by mi nenapsali, kdybych to nebyla já, kdo pošle dopis jako první. A tak jsem jí s úsměvem řekla, že i já někdy pociťuji totéž. Ale v okamžiku, kdy napíšu já, většina přátel mi odpoví. Kolegyně se na mne udiveně podívala a řekla: „To mám začínat já? Oni jsou mladší!“ S úsměvem jsem jí naznačila, že to na věci nic nemění, ať to zkusí.
V létě jsem ji potkala znovu a daly jsme se do hovoru. Nemohla jsem uvěřit, když začala vyprávět o několika svých známých, jak žijí, že si s nimi dopisuje přes internet a dokonce někteří za ní zajeli i na návštěvu. Měla jsem z toho obrovskou radost. Na způsob, jakým této změny dosáhla, jsem se neptala. Ale v duchu jsem si byla jistá – jednoduše v komunikaci si dodala odvahy a přes všechny výhrady asi začala jako první. A vyplatilo se to...
Nebojme se udělat první a vstřícný krok, první přátelské gesto! Nic tím nepokazíme. Můžeme jen získat...

H. M.