Tradiční vánoční písně používají v podstatě jeden model textu. Narodil se malý bezbranný, zdravotně i sociálně nezaopatřený Ježíšek. My o něm víme, že je to budoucí veličina, a tak mu neseme a darujeme zbytky ze svých vánočních stolů, nevhodné vánoční dárky a trochu toho povyražení zpěvem koled. Sami sobě tím děláme radost z pocitu sebeuspokojení, že my jsme dobří, jsme přece v obraze! Ztotožňujeme se s tehdejšími současníky – svědky Kristova narození – a porovnáváme jejich reakce s tím, jak bychom si přáli reagovat na jejich místě. Hřeje nás, že víme, co z něj vyroste, a že si tedy svými dary pojišťujeme přízeň této příští veličiny, až bude veličinou. Prozrazujeme tím na sebe, že jsme jen málo pochopili, co obnáší milost.
Do jisté míry můžeme takový postoj ve svém životě objevit i jindy než o Vánocích. Třeba v tom, jak přistupujeme k Bohu. Samozřejmě před něj předstupujeme a předkládáme mu své prosby a žádosti, neboť to se Pánu líbí. Protože jsme už poučeni z mnoha seminářů, konferencí a kázání, víme, že lepší je dávat než brát, a tak své prosby někdy i začínáme chválami. Nejdřív pěkně dáme a pak zase dostaneme. Možná jsme někdy už tak ušlechtilí, že vlastně ani nechceme za nic konkrétního prosit, a uctíváme Boha jen v očekávání jakéhokoli jeho požehnání.

(pokračování zítra)

(Brusinky, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2012)