Uprostřed zimy jsem dostala větvičku. Manžel mi ji přinesl z procházky. Prý někde narazil na hromadu větví z prořezávaných stromů a připadalo mu, že některé větvičky mají už pupeny tak slibné, že by se mohly rozvinout. Tak jednu ulomil a přinesl mi ji domů. Já mám tyhle pozdravy z venku moc ráda a můj muž to dobře ví. Vstrčila jsem ji do skleněné lahvičky od nějaké limonády a postavila na kuchyňské okno.
„Co to bylo za strom?“ zeptala jsem se. „Nevšiml jsem si. Jen jsem z té hromady větví utrhl vhodný kousek,“ usmál se muž. Obhlížela jsem větvičku a lámala si hlavu. Nemohla jsem nějak poznat, z jakého stromu ten klacík pochází. Žádný ze známých keřů to nebyl skoro jistě, to bych snad poznala. Ale poznat druh stromu bez listů anebo aspoň bez tvaru jeho koruny, to je už na mne moc těžké, takový znalec nejsem. Těšila jsem se, že rozvíjející se lístky mi třeba trochu napoví.

(pokračování zítra)

(Další porce potěšení, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2011)