Zuřila strašná bouře. Ledové ostří větru se zařezávalo do vodní hladiny a zvedalo ji do obrovských vln bijících do pobřeží jako beranidla, které při návratu rozrývaly a obracely mořské dno jako obří pluhy. Vodní proud strhával malá zvířátka, která žila při dně, korýše a plže, a vyhazoval je desítky metrů na břeh.
Bouře skončila stejně rychle, jako začala. Hladina moře se zklidnila a ustoupila o několik metrů. Pobřeží zůstalo pokryté blátem, ve kterém se zmítaly a umíraly tisícovky hvězdic. Bylo jich tolik, že pláž jimi zrůžověla. Ten zvláštní jev budil zvědavost lidí. Přijely i televizní štáby, aby o podivném úkazu natočily reportáž. Mořské hvězdice se téměř přestaly pohybovat. Zvolna hynuly.
Mezi lidmi byl jeden chlapec, který přišel s tatínkem. Smutně se na hvězdice díval. Všichni je jen pozorovali a nikdo nic neudělal. Náhle se chlapec tatínkovi vytrhl z ruky, zul si boty a ponožky a rozběhl se na pláž. Nabral do ručiček tři malé hvězdice a běžel je hodit do vody. Pak se vrátil a celou akci opakoval. Z betonového chodníku na něj volal jeden muž:
„Co to děláš, chlapče?“
„Házím ty hvězdice zpátky. Jinak na břehu všechny pomřou.“
„Ale vždyť jich tu jsou tisíce. Stejně je všechny nestačíš zachránit,“ zavolal na něj muž. „A stejné je to i všude kolem, na tom nic nezměníš!“
Chlapec se usmál. Vzal do ruky další hvězdici a hodil ji do vody se slovy: „Ale pro tuhle jsem to změnil!“ Ten muž chvíli mlčel, pak se sehnul, zul se a slezl dolů na břeh. Začal sbírat hvězdice a házet je zpátky do vody. Za chvilku se k nim přidala dvě děvčata a už byli čtyři. Po chvíli bylo na pláži padesát lidí, pak sto, dvě stě, tisíc. Nakonec byly zachráněny všechny hvězdice.

(Paprsek slunce pro duši, Portál 2011)