Je neděle večer, chystám v kuchyni večeři. Děti sedí v pokoji u svých psacích stolů a píšou dopisy babičkám. Je to naše pravidelná činnost. Holčičky si pocvičí pravopis i krasopis a ještě potěší babičky. Co chvíli se ozývá naléhavé volání: „Mami, pojď se podívat, prosím!“ A tak pobíhám mezi kuchyní a pokojem, schvaluju formulace, radím s pravopisem, opravuju chyby, obdivuju ilustrace. Není to ovšem ještě všechno, co v tuhle dobu zároveň dělám.
Z druhé strany kuchyně se ozývá další volání: „Hani, pojď sem na chvilku. Poslouchej, která verze se ti zdá lepší?“ a můj muž mi pouští dvě podobné melodie nějaké skladby, na které zrovna pracuje, a chce slyšet můj názor. Já mezitím v hlavě převaluju téma na nějaký fejeton nebo snad i celý pořad. Mohlo by to být fakt dobrý. Jenomže jak se mám soustředit na své myšlenky, když musím pořád posuzovat ty cizí?
„Mami, nevíš, kde je ořezávátko? Víš, to na tlusté pastelky?“ Hledáme ořezávátko, pak opatrně zastřihujeme okraj listu vytrženého ze sešitu, aby to bylo hezké. Mezitím poslouchám hlasité čtení druhého dopisu a potom pochválím ozdobný okraj. „Tak, teď mi položte ty dopisy na stůl, já je dám do obálky a ráno s nimi skočíte do schránky. Ukliďte si na stolech a přijďte k večeři.“ Oddechuju si, že dopisy jsme zvládly, a spěchám do kuchyně dokončit večeři.
To by ovšem bylo příliš jednoduché. Muž už čeká, až se objevím mezi dveřmi, aby mi předložil nový výsledek svého tvůrčího úsilí.

(pokračování zítra)

(Co Bůh šeptá maminkám, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2010)