(pokračování z minulého dne)

„Poslouchej, co bys řekla na tohle?“ a zní další podoba úryvku melodie. Musím se přiznat, že v tom víru už ani přesně nevím, jak zněly ty předchozí varianty, a tak nasadím osvědčený zamyšlený výraz. „No, myslím, že to není špatné,“ pomalu vážím slova, a když zahlédnu mužův výraz, honem dodávám „je to docela dobré. Ano, líbí se mi to.“ Vidím, že mě prokoukl, ví přesně, že já nevím nic. „No jo, já si to pak poslechnu znovu. Pojďte k večeři.“ U stolu probíhá veselá konverzace plná tvůrčích nápadů, ztřeštěných plánů a smělých projektů. Jsem na ty své umělce opravdu pyšná.
Když sklízím ze stolu, přemýšlím: Co jsem to měla za skvělý nápad? Už nevím. Mám v hlavě dopisy, obrázky, ořezávátka, melodie, drobné hádky a spory dětí, večeři, nezapomenout dohlédnout na čištění zubů, ještě jednou si poslechnout básničku a pak jsem slíbila posoudit tu melodii… Kde je prostor pro mne?
Cítím se bezradně, protože už nemám sílu myslet na své věci. Má to tak být? Já bych také chtěla tvořit, ale kdy? Vypadá to, že můj muž a mé děti vypotřebují všechnu mou energii. Nechci být nespokojená, ale peru se s tím. Nejraději bych je všechny poslala do háje, sedla si k počítači a psala. Jenže ta jejich důvěra ke mně, že je vyslechnu, povzbudím, pochválím, případně zkoriguju, je taky nádherná. Nějak se s tím musím srovnat. Že by teď bylo pro mne smyslem života především obdivovat mého muže a mé děti? Což o to, zní to dobře. Zní to vlastně báječně. Mohla bych chtít něco lepšího?
Nějak se mi uvnitř udělalo hezky. Jako by si Bůh oddechl, že jsem překonala svou nespokojenost a nalezla správnou odpověď. Co mi to připomíná? „Zapři sám sebe a následuj mne.“ Že by tenhle verš mohl mít i takovouto podobu? Užívám si lehkého pocitu vítězství sama nad sebou a jdu posoudit tu novou variantu staré melodie.

(Co Bůh šeptá maminkám, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2010)