Jedna z ulic, co máme za rohem, je po celé své délce osázena akáty. Normálně během roku nejsou ty stromy ničím zvlášť zajímavé. Leda by si chtěl člověk testovat vztahy. Určitě jste, holky, taky v pubertě otrhávaly lístky z akátových větviček a počítaly: „Má mě rád, nemá mě rád, miluje mě, věrně, tajně, kašle na mě“ a upřeně přitom myslely na toho blonďáka s modrýma očima, co se vám tak líbil.
Zato v květnu je tato ulice jednou z mých nejoblíbenějších. Akáty totiž kvetou. Skýtají tak několikeré potěšení. Nejprve je to vůně. Ta mě praštila do nosu jako první. Šla jsem si takhle ráno do práce a najednou byla ulice jiná. Něco bylo jinak. Koukala jsem kolem sebe, co se to děje, a bylo to tou vůní. Akáty rozkvetly. Musela jsem zavřít oči, jak to bylo silné. Nádhera! Tento týden budu chodit do práce i z práce výhradně touto ulicí, abych si vůně užila dosyta, než stromy odkvetou, plánovala jsem si.

(pokračování zítra)

(Další porce potěšení, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2011)