Provázel jsem jednoho kněze, který rád a přesvědčivě kázával o Božím milosrdenství. Domníval se však, že sám k sobě musí být velmi nemilosrdný, že sám sobě nesmí věnovat čas, že nesmí mít žádné koníčky, protože musí být stále k dispozici lidem.
V každé volné chvíli rozvažoval, nemá-li raději ještě navštívit nějakého nemocného v obci; bylo by to prý lepší, než aby měl čas jen sám pro sebe. Protože vždycky existuje příležitost, aby člověk projevil lásku k bližnímu, štval se v této oblasti k vrcholným výkonům a zanedbával sám sebe. Už neměl čas uklidit si byt a byl stále víc nesvůj. Neměl odvahu oprostit se od matky, protože by ji tím mohl zarmoutit. Že on sám sobě po léta ubližoval, protože plnil každé matčino přání, to mu došlo teprve později.
Tak se někdy za naší láskou k bližnímu skrývá tvrdé chování člověka k sobě samému. Ani zde mnoho nepomůže, zdůrazní-li člověk sám sobě, že musí bližního milovat jako sám sebe, že může mít bližního rád jen tehdy, má-li rád sám sebe. Pouhé pochopení nepomůže, abychom vyvázli z hluboko zakořeněné nedůvěry, kterou chováme vůči sobě a vůči svým přáním. Mnohý člověk se obětuje pro staré rodiče a ani nepozoruje, kolik agrese se v něm vzedme, agrese proti rodičům, ale i proti sobě, protože se neodváží uposlechnout svého citu.


(Buď dobrý sám k sobě, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2004)