Potěšení z pomalé chůze mi doporučila moje dcera. Ona je vysoké postavy a svýma dlouhýma nohama dělá dlouhé kroky. Většinou všude chodí taktak nebo mírně pozdě, a proto také většinou spěchá. Skoro jí nestačím. Proto mě překvapilo, že zrovna ona mi doporučovala takové potěšení.
Vždycky, když mi doporučuje nějaký požitek někdo, od nějž bych to nejméně očekávala, zpozorním. Existuje tu možnost, že dotyčný objevil něco, co mi uniklo. Pořádně jsem se tedy své dcery vyptala, jak to s tím potěšením z pomalé chůze má, když jejím obvyklým tempem je spěch. Smála se mé nedůvěře a pak mi to pěkně podrobně vysvětlila.
Tvrdí, že pomalou chůzi si dopřává jen jednou týdně, protože častěji na to není čas. Za to ale si ji užívá vydatně. Dělá se to takhle: člověk musí vyjít aspoň o hodinu dříve, než obvykle chodívá. Při chůzi nesmí zapomínat na pomalé hluboké dýchání. Taková vychutnávací chůze musí také hezky vypadat. To znamená, že je třeba si pořádně srovnat záda, nejlépe s představou, že je člověk za temeno hlavy někde nahoře zavěšen jako loutka. Kráčet je nutno půvabně, klást nohy pěkně za sebou, jako při chůzi po laně, neklátit sebou, nepádlovat rukama ve vzduchu, nemračit se. A nemyslete si, na to všechno je třeba stále pamatovat, protože není-li člověk zvyklý tak běžně chodit, po chvíli už se zase hrbí, klátí a kaboní jako obvykle. Pomáhá to ukáznit se a odpočívat.

(pokračování zítra)

(Další porce potěšení, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2011)