Jak urovnat napětí v mezilidských vztazích, aby to odpovídalo stvořitelskému nebo přírodnímu záměru? Odpověď dostaneme, když se podíváme do kulturních okruhů, které nejsou dosud dotčeny technikou a řídí se instinktem. Malé dítě tu nebijí ani ho neposílají pryč, ale pečují o ně tím, že ho nosí v šátku na těle matky nebo osoby, která má k matce vztah – i když je těžké ho v této pozici udržet. Když takové dítě vyjádří svou nechuť křičením, štípáním, kousáním nebo také údery, nereaguje matka „distancí“ nebo podobně, nýbrž hovoří s dítětem tváří v tvář o svých pocitech: „Ne, to se mnou nemůžeš dělat. To mě bolí.“ Tím, že matka vyjádří své pocity, dostane dítě možnost vcítit se do ní a brát na ni ohled, protože ji má rádo. Tato škola, v níž se vytváří lidství, trvá tak dlouho, dokud matka nosí dítě v šátku na srdci, tedy až do druhého roku jeho života, a pokračuje sdílením pocitů i dále. To, co se tu malé dítě naučí, formuje jeho mozek a vytváří základ osobnosti. Jádrem tohoto tvůrčího procesu, v němž se vychovává schopnost lásky, je právě citová konfrontace jako živná půda pro to, aby se dítě umělo vcítit do druhého. Výsledkem toho je ohleduplnost...
Tak jako přírodní národy, i naši prapředkové nosili děti v šátku. V drsných životních podmínkách nebylo možné zlobivé děti ze šátku vykázat a dát je za trest například do temné jeskyně plné nebezpečí.


(I rodiče by měli dělat chyby, Portál 2010)