Jedna stará perská pohádka vypráví o muži, který byl posedlý touhou po zlatě. Chtěl vlastnit všechno zlato světa.
Té myšlenky měl plnou hlavu, tak ho zaměstnávala a podřizovala si ho, až ho připravila o zdravý rozum a o srdce. Nebyl už schopen myslet na nic jiného než na zlato.
Když se procházel ulicemi svého města, míjel výlohy, ale viděl jen výklady zlatníků. Nevšímal si žádných pozoruhodných věcí, měl oči jen pro zlato.
Nevnímal lidi, nepohlédl na modré nebe, nepřivoněl ke květinám.
Jednou došlo k tomu, že už nemohl dál snášet jen se dívat, vešel rychle do zlatnického krámu a začal si plnit kapsy zlatými náramky, prsteny a jehlicemi.
Samozřejmě, že když vycházel ven, zadrželi ho. Policisté se ho ptali: „Co vás to napadlo loupit v obchodě, který je plný lidí?“
„Opravdu?“ zeptal se muž překvapeně. „Toho jsem si nevšiml. Já jsem viděl jenom zlato.“


(Příběhy pro potěchu duše, Portál 2006)