Rolník obdržel pozvání na dvě různé oslavy, které se měly konat ve stejný den. Ve vsi dál po proudu řeky chtěl jeden přítel uspořádat honosnou hostinu s kozí pečení, zatímco druhý přítel zval rolníka do své vsi na horním toku řeky na buvolí pečeni. Tady byla každá rada drahá: Dobře okořeněné kozí maso není každý den a za chutnou buvolí pečení by šel kdokoli třeba i míle daleko.
A tak rolník zamířil na buvolí hody a rázoval usilovně proti proudu. Po několika mílích ho však začalo soužit pomyšlení, že se vzdaluje čím dál více od kozí pečínky. Taková koza beztak nemá moc masa, uvažoval. Proto se sní dřív než buvol. Když se obrátím, z kozí pečeně na mě jistě něco zbude. A když se rychle rozloučím, dostane se na mě ještě dost buvolího masa, až dojdu do horní vsi. Zdálo se mu to docela logické a měl radost, že dík své chytrosti přece jen našel způsob, jak se nevzdat ani jednoho z požitků. Obrátil se a chvátal zpátky do vesnice na dolním toku řeky. Zadýchaný a hladový dorazil na hostinu, ale tam našel pouze svého přítele. „Kdes byl tak dlouho? Schovával jsem ti nejlepší kousek kozího masa, když jsi ale nešel, rozdělil jsem tvou porci a rozdal hostům. Škoda, že už nic nezbylo.“

(pokračování zítra)

(Úsměvy pro duši, Vyšehrad 2002)