Lidem, kteří dosáhnou úspěchu, se občas stane, že podlehnou pýše a začnou si věřit až příliš. Svým chováním dávají najevo, že nikdo na světě nedokáže to co oni. Jenomže s přehnaně sebevědomými a pyšnými lidmi se těžko spolupracuje. Navíc se přestanou profesně rozvíjet. Ostatně k čemu by jim to bylo? Čemu by se oni ještě mohli ve svém oboru přiučit, vždyť přece všechno ovládají (nebo si to aspoň myslí). Navzdory svému talentu tak sklouznou do neužitečnosti, protože namísto aktivní činnosti budou trávit spoustu času přemýšlením o sobě samých.
Občas přemýšlím, jestli se králi Šalomounovi podařilo úspěšně se vyrovnat s pýchou a touhou po moci a vlivu, když je na toto téma v knize Přísloví tolik veršů:
„Pýcha předchází pád, domýšlivost klopýtnutí.“
„Za zpupností přichází hanba, kdežto s umírněnými jde moudrost.“
„Člověka poníží jeho povýšenost, kdežto kdo je poníženého ducha, dojde slávy.“
Přísloví se však často zmiňuje také o pokoře a varuje nás, abychom se nepřeceňovali. Pokora neznamená plazit se v prachu a na potkání každému vykládat, jak za nic nestojíme. Pokora nám umožňuje vidět se takoví, jací skutečně jsme, a rozpoznat, co pro nás Bůh v životě udělal a stále dělá.

(Směřovat výš, Advent-Orion 2002)