Bůh nám daroval postavení vlastních dětí, které se k němu smějí obracet jako k milujícímu Otci a jimž patří všechno, co patří jemu. (SNC)
(Bible - Římanům 8,15)
Na světě není nic krásnějšího než podivuhodná přátelství, kterým Bůh dává vznikat a která jsou odrazem jeho nezištné a velkorysé lásky.
(J. Maritain)
Jeden stačí
(pokračování z minulého dne)
„Tak i já mám nakonec nějaké přátele,“ pomyslel si pan Pavouk. Hned se mu šlo do práce veseleji a cítil, že ho cosi hřeje u srdce. Cestou potkal pana Starého, který zametal ulice. Byl to nesmělý člověk a děti se mu často posmívaly. Když uviděl blížící se uniformu, přikrčil se za vozík s odpadky. Ale pan Pavouk k němu natáhl ruku s balíčkem: „To je pro vás.“
„Děkuju,“ zamumlal nevěřícně a šťastně pan Starý. A tak se spolu spřátelili.
Ale ani pan Starý balíček neotevřel. „Udělám jím radost Dášence,“ říkal si. Dášenka byla drobná holčička s blonďatými copánky. Jediná ze všech dětí vždycky pozdravila. Právě měla chřipku. Když pan Starý předal dárek její mamince, pozvala ho na kávu. Jakmile Dášenka uviděla tak krásný balíček, hned se jí udělalo lépe.
Pohladila zlatý obal a červenou mašli a pomyslela si: „V něm bude určitě moc krásný dárek. Pošlu ho Zuzce na usmířenou….“
(Vánoční příběhy pro potěchu duše, Portál 2012)