Byl jednou jeden ničema. Jmenoval se Ben Sadok a právě procházel oázou. Měl tak pokřivený charakter, že se nemohl podívat na nic dobrého či krásného, aniž by se to pokusil zničit. Na okraji oázy stála mladá palma a měla se čile k světu. Pohled na ni Bena Sadoka natolik znechutil, že popadl těžký kámen a posadil ho do koruny stromu. Pak se zlověstně ušklíbl a pokračoval v cestě.
Mladá palma se otřásla, naklonila a pokusila se těžkého břemene zbavit, ale marně. Kámen v koruně pevně seděl. Ať se snažila sebevíc, neměla dostatek síly, aby ho shodila. Rozdrásala tedy půdu, zanořila se do země, a jak jen to bylo možné, pokusila se tíhu ustát. Jelikož nemohla prodlužovat větve do dálky, zapouštěla kořeny stále hlouběji, až narazila na nejspodnější vodní proud. Svěží voda palmu vyživovala a posilovala, a té se pak podařilo vytlačit kámen tak vysoko, že žádný strom její korunu nestínil. Voda z hlubiny a slunce z výšky proměnily mladý strom v královskou palmu.
Po několika letech se v oáze znovu objevil Ben Sadok. Těšil se, až spatří nemocný strom, kterému ublížil. Ale ať hledal, jak hledal, nemohl jej nalézt. Vtom k němu hrdá palma sklonila korunu, ukázala mu kámen a pravila: „Bene Sadoku, musím ti poděkovat, protože jsem zesílila díky břemeni, které jsi na mě naložil.“


(Vlídné příběhy, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2013)