Představme si, že náš rodinný život je jako loď, na které se společně plavíme. Do určitého okamžiku plují rodiče s dětmi společně v jasně stanoveném kurzu a kormidlo drží v rukou rodiče. Horší je, když rodiče sami nevědí, jakým směrem plout, což se stává. Děti s důvěrou hledí do budoucnosti a ani je nenapadne, že by to také mohlo být jinak… Jenže jednoho krásného dne nastane okamžik, kdy se děti začnou rozhlížet jinými směry, pocítí chuť samy se chopit kormidla, vyzkoušet si něco jiného, a začnou se ptát: „Proč neplujeme někam jinam, tam nebo tam? Tam to přece také může být zajímavé. Tolik lidí se plaví jiným směrem, což abychom to také vyzkoušeli?“ Na to se rodiče pustí do vysvětlování, proč zvolili právě tento směr. Jenže i kdyby rodiče byli sebevíc přesvědčiví, i kdyby rodina byla opravdu šťastná, i kdyby děti viděly, že rodičovská rozhodnutí mají hluboký smysl, přesto bezpochyby dojde k momentu, ve kterém dítě bude muset nasednout do vlastní loďky. To ovšem znamená, že nejprve musí vystoupit z lodě rodičů, protože bez toho se nemůže vydat na samostatnou plavbu. Dříve či později k tomu musí dojít. Proto bychom se měli postarat o to, aby se přestup odehrál pokud možno pokojně a aby dítě nevyrazilo jiným směrem z pouhého vzdoru. Neotevřeme-li v našich světonázorových hranicích hraniční přechody, po nichž by dítě mohlo naprosto legálně vycházet a zase se vracet, ztížíme mu osamostatnění.

(Rodiče v akci, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2011)