(pokračování z minulého dne)

Ráno jsem věšela vyprané prádlo. Dneska se pralo černé. Trička, ponožky, punčocháče. Pěkně jsem vyprané prádlo rovnala na sušáku a dumala, jestli mohu dát prát ještě i to z druhého koše. Zbude mi na ně na sušáku místo? Uschne to černé do té doby? Kdyby totiž ne, neměla bych druhou dávku kam pověsit. Ve škopíku mi zbývalo už jen několik ponožek a já jsem si všimla, že ve změti různě velkých černých se skrývá jedna šedivá. Jen jedna. „No jo, tatínek zase nedával pozor,“ napadlo mě. „Ačkoli, je to vůbec špatně? Šedá mezi černými, to by přece docela šlo, taková ponožka se nezabarví,“ usoudila jsem. Jenže pak mě popadla hrozná předtucha. Možná je to důkaz, že svého muže neprávem v duchu kritizuju pro nezájem o otázky správného umístění špinavého prádla. „Že on to řeší, chudák můj malý, rozhodně se o to snaží, ale s těmi šedými ponožkami si nejspíš nebyl jistý? Nejsou ani bílé ani černé, ale zároveň jsou tak trochu bílé i tak trochu černé. Že on alibisticky dal jednu do bílého a jednu do černého prádla?“
Vyskočila jsem a běžela se přesvědčit do koupelny. Zdvihla jsem víko s bílou mašličkou. Byla tam, hned nahoře. Druhá z páru šedých ponožek.


(Dneska jsem to stihla, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2012)