Dříve stávaly na zápražích domů nebo v zahradě lavičky. Sedávali tam prarodiče a prostě se dívali na dění před sebou. Nebo tam prodlévali v podvečer a čekali na západ slunce. Nic nedělali, jejich přítomnost však vyzařovala pokoj. Bylo zřejmé, jak uměli vychutnávat čas. Hodně pracovali, ale měli také schopnost prostě tu být. Čas pro ně měl jinou kvalitu. Nebyl tyranem, nýbrž okamžikem vděčnosti, čistého bytí. Momenty, při nichž jsme sami a jen tak prostě rozjímáme, mohou být těmi nejplodnějšími. Napadají nás nové myšlenky. Přinesu-li do takové chvíle nějaký problém, někdy se vyřeší, anebo alespoň zrelativizuje.
Dnes se pokusím prožít chvíli klidu a pokoje.


(Poděkování za každý den, Portál 2011)