Jeden krejčí procházel ulicemi a zčistajasna uviděl orla, jak s kořistí v zobáku vletěl do věže minaretu u mešity. Po nějaké době jej opět uviděl, jak s kořistí v zobáku vlétává zase do minaretu. Protože byl zvědavý, vešel do mešity a začal stoupat po schodišti na minaret. V jednom temném koutě uviděl sovu. Zvíře se sytilo kořistí, kterou přinesl orel. Podíval se lépe, a všiml si, že ona sova byla slepá. A tak dobrořečil Bohu a v duchu si pomyslel: „Jen se podívejme, jak je ten náš Bůh dobrý: posílá orla, aby nakrmil tu ubohou slepou sovu! Proč bych se měl i nadále soustavně namáhat, když se Bůh o svá stvoření tak stará, a to dokonce i o sovy!“
A tak se následujícího dne posadil před mešitu a začal prosit o almužnu. Jeden z jeho sousedů ho uviděl a ptal se: „Co tady prosím tě děláš? Jsi snad nemocný? Proč už nepracuješ?“
Krejčí mu povyprávěl o orlu a sově, které viděl.
Soused ho vyslechl a potom povídá: „Milý příteli, je to překrásný příběh, ale tys vůbec nepochopil jeho poselství: nemáš napodobovat sovu, ale toho orla!“

(Příběhy pro osvěžení duše, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2012)