V devatenáctém století v jednom anglickém městečku skupina zedníků po dlouhých měsících práce právě dokončila stavbu vysokého komínu pro jednu továrnu. Ze závratné výšky dřevěného lešení sestoupil poslední dělník. Všichni obyvatelé městečka se sešli, aby událost oslavili a aby viděli, jak bude obrovské lešení padat.
Jakmile se hrad z prken a trámů zřítil za hromového rachotu, v prachu, za smíchu a křiku lidí, spatřili všichni na vrcholku komínu hlavu zedníka, který právě dodělal vnitřní límec. Dav diváků rázem umlkl a na přihlížející padla hrůza: „Potrvá celé dny, než se postaví nové lešení… A mezitím zedník umře zimou… žízní… hladem…“
V davu byla i zedníkova matka a vypadala zoufale. Potom se však najednou prodrala dopředu až pod komín, zamávala na syna a zavolala na něj: „Jene, sundej si ponožky!“ Všichni si začali šeptat: „Chudinka, bolestí ztratila rozum…“
Ale žena trvala na svém. Aby ji netrápil ještě víc, sundal si Jan jednu ponožku. Žena křičela dál: „Obrať ji naruby, najdi uzlík a zatáhni!“
Muž poslechl a za chvilku měl v dlani veliký chumáč vlny.
„Udělej to taky i s tou druhou, svaž vlákna dohromady a pak hoď jeden konec dolů. A dobře ho drž!“
Jan to udělal. K vlněnému vláknu dole přivázali bavlněný provázek, který muž vytáhl až nahoru. Pak ho spustil a nato na něj přivázali provaz, na provaz lanko a konečně na lanko pořádné pevné lano. Jan ho pevně uvázal na komín a sešplhal po něm dolů za mohutného povzbuzování přihlížejících a za provolávání slávy, když už byl v bezpečné výšce a pak konečně na zemi.

(Květiny pro duši, Portál 2011)