(pokračování z minulého dne)

Prožívám takový teplý pocit, takové zvláštní štěstí.
Kdyby mi byl někdo před deseti lety tvrdil, že budu hrdá na své lobelky, macešky a bazalku, nevěřila bych mu to. Nějaké pěstitelské úspěchy byly to poslední, čím bych se bývala chtěla chlubit. A teď si tady s kamarádkou – dvě dospělé ženské – píšeme, jak nám to roste! Čím to je, že my, velké holky, jsme z té trávy celé pryč?
Vždyť to na mně ani nezáleží, jestli něco vyroste. Proč jsem na ty své výpěstky tak hrdá? Já mohu jen připravit truhlík. Písek pro drenážní vrstvu beru dětem z pískoviště. Hlínu vždycky kupuju speciální, úrodnou. Opatrně do ní nasypu semínka, zasypu tou superzeminou, lehce upěchuju a láskyplně zalívám. Kolikrát bych vytahovala klíčky ze semínek a výhonky z hlíny, ale nejde to. Někdy je lákám domlouváním, různě je provokuju, jednou jsem už dokonce i vyhrožovala, aby semínka rychleji rostla, ale když to neudělá Pán Bůh, truhlíky zůstanou prázdné. Vzrůst dává Bůh. Tak na co jsem tak pyšná? Kde se bere ten zvláštní pocit štěstí?
Jak si tak o tom přemýšlím, napadá mě, že ty bujně rostoucí keříky bylin, zářivě barevné květy, šťavnatá stébla pažitky, kudrnatá petržel, nebo co nám komu kde roste, že to všechno beru jako osobní potvrzení Boží přízně. To on těm mým kytkám tak požehnal. To on mi tím dává najevo, že to mám u něj dobrý. A tu mi dochází, že ten příjemný pocit onoho zvláštního štěstí bude asi vděčnost.

(Smím být něžná, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2013)