To léto vtrhlo do krajiny,
to horké léto s vůní trav
a ptáci hledají zas stíny,
kde mohou slunci zazpívat.
Vše znaveno je žárem léta,
stromy i květy i prach cest
i motýl unaveně létá,
kde vidí pestré květy kvést.
A lány dozrávají tiše,
jak činí celé stovky let,
klid, mír a jistota z nich dýše,
jako by válek neznal svět.
Je jistota v těch zlatých lánech,
že zem nám chleba vonný dá,
že šťastni budem v příštích ránech,
v nichž vzkvete zem má líbezná.

(František Bukvaj, Vyznání Vysočině)