K výročí sňatku jsem dostala soupravu šperků. Tenoučký stříbrný řetízek na krk s malinkým přívěskem, co vypadá jak vykotlaný dětský zoubek. V té vykotlanině je zasazen drobný tmavomodrý kamínek. Malé čtvercové náušničky se stejnými tmavomodrými kamínky a prstýnek ozdobený největším z těch něžných drahokamů. Něžné stříbrné šperky s modrými smaragdy. Prý je to zvláštní druh, smaragdy bývají zelené. Souprava se mi moc líbila, cítila jsem se poctěná takovým darem. Pořád jsem je nosila. Ty kameny mne fascinovaly. Nastavovala jsem ruku s prstýnkem paprskům světla a sledovala jsem hru modravých záblesků, jak se paprsek světla lámal na zabroušené hraně kamene. Jaká krása!
V létě jsme s dětmi navštívili jeden krásný moravský hrad. Ve vstupní hale jsme objevili kromě pokladny, prodeje pohledů a dalších suvenýrů i výstavu minerálů a polodrahokamů. Protože čas zahájení naší prohlídky měl nastat až za půl hodiny, šli jsme si výstavu prohlédnout. To bylo něco! Obrovské hroudy polodrahokamů a drahokamů zářily v umělém osvětlení svými dokonale zabroušenými plochami. Ty barvy, ta zář, ten třpyt! Ve srovnání s nimi mé malinké něžné kamínky nebyly ničím zajímavým. Tohle byly poklady! Některé kameny ležely jen tak na skleněných poličkách, jiné zasadili do zvláštních stojánků, aby mohly být obdivovány ze všech stran. Žasli jsme nad jejich krásou tak, že jsme málem zmeškali prohlídku hradu. Od té doby si při pohledu na své drahokamy vždycky vzpomenu na tu nádheru velkých různobarevných kamenů z hradu.

(pokračování zítra)

(Smím být něžná, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2013)