(pokračování z minulého dne)

„To jsi tam ale musela chodit dost často,“ uvažoval můj střízlivě přemýšlející muž. „To sis vždycky něco koupila?“ ptal se honem starostlivě. „Ale ne! Přece uvaž, třeba cvičení v Sokole trvalo hodinu. Co máš dělat, když venku prší? Jdeš po ulici a tam vedle sebe jsou tři sekáče. Tak zajdeš, pozdravíš, pohovoříš, vyslechneš novinky a zase jdeš… Já mám ty holky ráda.“
„Jak ty to děláš?“ znovu se podivoval můj muž. „Copak ty si s prodavačem v hudebních nástrojích nepovídáš?“ věděla jsem taky své. „Ale jo, jenže my se nebavíme takhle osobně. My spíš řešíme muziku, muzikanty, politiku, duchovní věci…,“ zamyslel se můj drahý nad tématy výhradně mužských debat. To mě skutečně rozesmálo. „Vždyť my jsme přesně jak z té psychologické studie, co jsme onehdy četli v novinách. Jak jsou ženy zaměřené na vztahy a muži na práci a výkony. Pamatuješ? My jsme se tehdy smáli a taky trochu rozčilovali, že to tak úplně není. A vidíš? Přece tomu odpovídáme. Není to legrační?“ „Asi jo, když to říkáš. Podívej, hele, nezajdeme tadyhle do té elektroprodejny? Posledně jsem si tam s tím prodavačem tak dobře popovídal o prodlužovačkách…“


(To pravé místo, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2013)