Milé dámy, oslovuji vás takto „an blok“, tedy všechny hromadně, avšak doufám, že se vás všech má úvodní výzva netýká. Komu a jakou šanci nemáme brát, to však jistě zajímá všechny. Chci mluvit samozřejmě o mužích a o tom, jak my ženy můžeme přispět k tomu, že budou nebo nebudou rytíři, galantními gentlemany. Chci povídat, co mě napadlo o mužích a ženách.
Začnu příběhem: Onehdy jsem jela tramvají. Byla dost plná. Na místě pro invalidy seděl zachovalý bělovlasý pán. Docela štramák. Na další zastávce přistoupila stará dáma. Nesla dvě těžké tašky a zdolat schůdky tramvaje pro ni nebylo jednoduché. Pán ji soucitně i zálibně pozoroval, a když se postavila k tyči nad ním, narovnal se a galantně jí nabídl svoje místo k sezení. Paní ho odbyla nějakým zabrbláním, že počká, až se to uvolní, nebo tak něco. Pán se zahanbeně sesul, shrbil a schoulil do sebe.
Řekla bych, že ta dáma sebrala onomu muži jeho pocit mužské galantnosti, vzala mu možnost zachovat se jako rytíř. A podobně často jednáme i my, milé dámy. A pak si stěžujeme, že jsou muži věční puberťáci, že v nich není kapka gentlemanství.
Příběhem budu taky pokračovat. Skončil program a lidé se tísní u šatny. Berou si své kabáty, probírají ještě, co slyšeli, a zaujati hovorem se halí do šál a kabátů. Všimla jsem si mladého muže, který pozorně sleduje zapáleně hovořící dívku. Souhlasně jí přikyvuje a naznačuje, že by jí podržel kabát. Ona si ho vůbec nevšímá, mocným gestem si přehodí plášť a stále zapáleně hovoříc směřuje k východu. On posmutněle pokrčí rameny a jde s ní. Vidím, že lituje promarněné příležitosti zachovat se gentlemansky a vyjádřit dívce, že ji vnímá jako ženu hodnou respektu. Taky tato dívka vzala mladíkovi šanci chovat se ve společnosti ženy jako pozorný muž.

(pokračování zítra)

(Brusinky, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2012)