Vedle řeky rostl veliký strom. Každý rok po období záplav zůstala mezi jeho kořeny kaluž. A každý rok se v této kaluži usadila skupina malých potočních střevlí. Trávily čas tím, že plavaly sem a tam, snažily se ulovit vodní hmyz a praly se mezi sebou o to, co ulovily. Jednoho dne přišla veliká vlna a ta zanesla do kaluže jasně zbarvenou duhovou rybku. Střevle se překvapeně shromáždily na okraji kaluže a ostražitě sledovaly nově příchozí. Ta hrála všemi barvami. Jedna odvážná střevle k ní připlavala blíž. „Kdo jsi? A odkud?“ zeptala se. „Přišla jsem z oceánu,“ zněla odpověď. „Co to je oceán?“ zeptaly se potoční střevle. „No,“ začala duhová rybka, „oceán je… oceán je… je to to, pro co jsme na světě. Je nekonečný. A je plný krásných stvoření. Jen srší životem!“ „A jak se tam dá dostat?“ zeptala se malá střevle. „Jen vyskočíš z té louže a budeš věřit, že tě tam řeka zanese,“ ujistila ji duhová rybka. Ale v té chvíli se ze skupiny střevlí začaly ozývat námitky.
Realistka poznamenala: „Tato kaluž je realita. Ten oceán je jen klam.“
Ustrašená se přidala: „Nikdo by se neodvážil udělat tak velký skok do neznáma.“
Politička namítla: „Názory obou stran mají něco do sebe. Měly bychom vytvořit diskusní skupiny a probrat to.“
„Mluvení vás do oceánu nepřivede,“ upozornila je duhová rybka. „A navíc přichází léto. Tahle kaluž brzy vyschne… a co pak?“ Nakonec duhová rybka vyskočila z kaluže a vydala se po proudu dál. A pak, velmi neochotně, se pár potočních střevlí odhodlalo ke stejnému skoku víry. Ostatní za nimi s lítostí hleděly, až se nakonec vrátily k tomu, čím trávily svůj čas: plavaly sem a tam, lovily vodní hmyz a pak se o něj mezi sebou praly.

(Počítání hvězd, Vyšehrad 2014)