V životě se setkáváme s lidmi, kteří se vzdor osudu nedají. Vezmou pevně kormidlo svého života do vlastních rukou a – obrazně řečeno – plují jako plachetnice i proti větru; směrem k cíli, který si vytkli. Postoj, který zaujímají k tomu, co se děje, budí respekt.
Příklad: V nemocnici umíral lékař – dr. P. M. Odmítl léky proti bolesti, ačkoli jako lékař věděl, že by mohly pomoci zmírnit jeho utrpení. Mladá sestřička říká druhé: „Prosím tě, proč to dělá?“ A starší na to: „Chce ukázat, že se to dá zvládnout i bez nich.“ – „A prosím tě komu?“ – „Třeba nám nebo svým kolegům.“ – „A co kdyby tu nikdo nebyl?“ – „Jak ho znám, vím, že by tak jednal i v tom případě.“ – „Proč?“ – „Je to křesťan, věří, že ten, který byl a je, je vždycky s ním, vidí ho, i když to nikdo jiný nevidí, a váží si jeho statečnosti.“


(Mít pro co žít, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2010)