Samička kutilky Ammophila adriaansei dokáže najít cestu zpět do svého hnízda. Využívá k tomu místních orientačních bodů; může to být kostelní věž, vrcholek hory, skupina stromů nebo i kamínky na zemi. Než se vydá na lov housenek, podnikne několik krátkých obletů svého hnízda, aby si zapamatovala vizuální vodítka, jako jsou klacíky a kameny, a jejich polohu vzhledem ke vchodu do hnízda; podle nich se totiž orientuje při návratu. Pak vzlétne a směr určuje podle polohy slunce. I když je zataženo, dokáže zaregistrovat polarizované světlo a využít tak slunce jako kompas. Později se do hnízda vrací s ochromenou housenkou či jinou kořistí mezi nohama. Slunce mezitím postoupilo, ale to není žádný problém: tato kutilka to díky svým vnitřním hodinám umí vykompenzovat stejně jako mnoho příbuzných druhů blanokřídlého hmyzu. Nejprve poznává vzdálené orientační body, potom ty bližší a nakonec se bez váhání zase snese přímo ke vchodu do svého maličkého hnízda.

(1000 divů přírody, Praha 2002)