Rodina sedí u večeře a tu náhle nejstarší syn oznámí, že se rozhodl oženit se s dívkou odnaproti.
„Ale její rodiče jí nezanechali ani halíř,“ namítne otec.
„A nemá ani nic našetřeno,“ řekne matka.
„Nerozumí ani fotbalu, ani hokeji,“ hodnotí bratr.
„A ty její vlasy, to se hned tak nevidí,“ přisadí si sestra.
„Nedělá nic jiného, než že čte,“ poznamená strýc.
„A jak nevkusně se obléká!“ kroutí hlavou teta.
„Ale zmalovat se, to umí,“ nezůstane pozadu babička.
„To všechno může být pravda,“ připustí syn. „Ale zato má jednu přednost, o které se nám může jenom zdát.“
„A jakou, prosím tě?“ ptají se jeden přes druhého.
„Nemá rodinu, jako je ta naše!“
Pro ty, na kterých nám záleží, jsme schopni láskyplných činů. Málokdy jsme však schopni i láskyplně myslet!

(Zdeněk Mikulka, ...milost ve vztazích, Advent-Orion 2012)