U nás na vesnici tenhle pár zná každý, patří k ní jako kaplička za polem.
On –
Ona… Je jim oběma už přes osmdesát a denně chodívají navečer na procházku. Drží se za ruce. Obvykle je člověk zvyklý, že potkává mladé milence, jak se drží za ruce. Tihle se tak drželi od mládí, on byl její první láska, ona jeho první láska, dětská láska…, vzali se, vychovali děti a teď žili sami. Jen párkrát nějaké dítě nebo vnouče přijelo, ale jen zřídka… Žili sami. A každý večer si dělali procházku krásným okolím.
♦
„Tatínku, až budeš jako tenhle pán, až budete s maminkou starý, taky tak budete chodit?“ ptá se dcera.
Mně není třicet, manželce není třicet. Jak budeme chodit za šedesát let? „Budete se taky držet za ruce?“ Pohlédnu na manželku. Ona na mě. Usmíváme se.
„Já tak s chlapečkem, co si ho vezmu, budu chodit,“ říká dcera, „budete moct chodit s náma.“
Za šedesát let…


(Andělský kurz první pomoci, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2014)