„Komu fandíte, pane?“ překvapil mě na ranní setmělé ulici otázkou muž, který kolem mě procházel v okamžiku, kdy jsem vystupoval ze zaparkovaného auta. A než jsem se vzpamatoval, hned vyjmenoval sadu týmů z české extraligy hokeje, první fotbalové ligy, NHL i anglické fotbalové ligy, kterým usilovně drží palce.
„Počkejte přece, a co vy?“ nenechal se odbýt, když jsem mávl rukou a chtěl odejít. Abych měl pokoj, plácl jsem jedno provinční hokejové mužstvo a on se zaradoval: „To je úžasné, a v anglické lize? Já fandím Manchesteru United. Vy taky?“
Až teď mi došlo, že se velice pravděpodobně jedná o mentálně postiženého člověka. Neměl jsem proto srdce mu říct, že je mi celá anglická liga ukradená, a tak jsem mu na Manchester přikývl. „Jako já, pane, jako já, já to věděl,“ rozzářil se tak, že jsem dlouho neviděl šťastnějšího člověka.
Poté mi obšírně a srdečně blahopřál ke skvělé volbě toho nejlepšího týmu, načež slušně pozdravil, otočil se a rychlým krokem zmizel za rohem. Zůstal jsem nerozhodně stát na prázdném pražském chodníku. Když pouhá malá lež způsobila tolik radosti, co by asi odstartovala pravda? To bych ale musel dokázat najít cestu, jak mu ji sdělit.

(…na cestě víry, Advent-Orion 2007)