00.00
Dnes je čtvrtek 28. března 2024,
svátek slaví Soňa.
Stránku si nyní můžete nově přepnout do nočního režimu!

A hle, hvězda, kterou viděli na východě, šla před nimi, až se zastavila nad místem, kde bylo to dítě.
(Bible - Matouš 2,9)

Jen ten je Božím dítětem, kdo důvěřuje Bohu jako dítě.
(J. Kratka)

Kočičí hvězda


„Dědečku, tam žijí kočky?“ Dívám se udiveně na vnuka, nespouští pohled z noční oblohy. Z rozsvícené vánoční oblohy. „Proč by tam měly žít kočky?“ Také se podívám po dlouhé době na oblohu. Vidím nádherně prostříbřenou tmu. Dívám se na tolik neznámých světů, které nám žijí nad hlavou.
„Na které hvězdě žijí kočky?“ ptá se čtyřletý vnuk zasněně, ani nevnímá moji otázku. „Nevím, jestli tam někde žijí kočky,“ říkám.
„Žijí.“ Jistota, jako je ta, s níž to vnuk vyslovil, se hned tak neslyší. „Myslíš?“ Kývá.
„Je tam hvězda… a na té žijí kočičky a kocouři. Pijí mlíčko. Chodí po zadních jako lidé. Chodí do práce. Bydlí v domech a všechno je tam jako u lidí. Vypadají jako kočky a chovají se jako lidé. Akorát jsou moc chlupatí. Až vyrostu, tak tam pojedu. Chodí do práce jako rodiče. Všude je plno koťátek…“ Dívá se na oblohu. Mlčky ji pozorujeme. Snad ještě nikdy jsem neviděl tak nekonečnou oblohu.
„Proč myslíš, že je taková hvězda?“ Ani vnuka neopravuji, že by měl říkat planeta, a ne hvězda, také přece nikdy neříkám, že na obloze už vyšly planety. Pokud na některém z těch světel je opravdu kočičí domov, pokud tam chodí kocourci a kočičky do práce a jezdí automobilem, pak to přece v té pohádkové souvislosti opravdu nemusí být planeta, ale hvězda.
„Víš to jistě? Jak to můžeš vědět tak jistě?“ ptám se. A hned vím, jak hloupě jsem se zeptal. Jsou věci, které vědí děti naprosto jistě, protože z nich ještě nevyprchalo krásné poznání…
„Taková hvězda musí být, protože by byla moc hezká a Ježíš dělá jenom hezké věci…“
Už nepochybuji, že taková hvězda je… Dívám se na vánoční oblohu a usmívám se. Je krásné učit se od dětí důvěře – Důvěra dokáže tvořit. Důvěra dokáže posilovat. Kolik duší by se uzdravilo, kdyby dokázaly důvěřovat, že Pán vesmíru dělá jenom hezké věci, a nesnažily se mu v tom jeho moudrém počínání překážet.
Ono nejde o kočičí hvězdu, o které je přesvědčené čtyřleté dítě. Jde o hvězdu, která svítí nad lidskými životy a ukazuje jim směr – nepřestává ukazovat…
Kéž by ji vnuk nikdy nepřehlédl, až vyroste. Kéž by vždy nalezl někoho, kdo by mu ve chvílích zmatků, nejistot, pochyb potvrdil, že světlo oné životní hvězdy, betlémské hvězdy, ho vede od tragédií ke štěstí.


(Kočičí příběhy, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2013)

Načítám kalendář