(pokračování z minulého dne)

Nejpodstatnější pro mne nejspíš byla skutečnost, že všechny tyhle moje výbuchy ukazovaly stejným směrem. Napovídaly, že bude potřeba zabývat se vědomím mé hodnoty. Nechtělo se mi do toho, správně jsem předpokládala, že to bude bolet. Neměla jsem chuť se zase vrtat ve starých křivdách. Skutečně jsem byla přesvědčená, že už nemám co odpouštět. Pořád se hrabat v minulosti a připomínat události, na které jsem dávno ráda zapomněla? K čemu to bude dobré?
Moc jsem si s tím vším nevěděla rady. Přečetla jsem několik psychologických knížek, probrala jsem se nějakými teologickými spisky, vedla jsem pár inspirativních rozhovorů a hodně jsem se modlila. Zdálo se mi, že o odpuštění nejde. Měla jsem dojem, že tato lekce se netýká mých vztahů k jiným lidem. Šlo výhradně o mne. Myslím, že byla chyba, že jsem ve svém aktu odpuštění lidem, kteří mi v minulosti nějak ublížili, viděla svou osobní zásluhu. Jako bych to byla já, kdo to vyřešil a kdo způsobil, že mé rány se zacelily. Tak to ale nemůže být. Já své rány zacelit nedokážu. To může udělat pouze Bůh. Východiskem tedy bylo zvát jej do každé takové bolestivé připomínky a žádat uzdravení.
Nevím, jak dlouho to vlastně trvalo. Asi ne příliš. Až po nějaké době jsem si uvědomila, že jsem z toho nejspíš venku.

(Středověk mého života, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2015)