Jedna ze společných radostí, kterou jsme s manželkou po svatbě objevili, byla při společném praní prádla. Abychom si rozuměli: tehdy – a je to již hodně dávno – ještě neexistovaly automatické pračky. Bydleli jsme v činžovním domě, s prádelnou ve sklepě. A tam se vše odehrávalo. Pracovali jsme spolu – a při práci si zpívali. S radostí jsme si předávali kusy prádla a šlo nám to jako na drátku.
Když přišly děti, zapojily se do domácího dění. Tak třeba před Velikonocemi jsme šli na vrbové proutky a potom jsme z nich společně pletli pomlázky. Třeba i jen tak, že někdo proutky proplétal a druhý je držel. A co teprve společná práce na zahradě! Pěstovali jsme angrešt ve velkém. A při jejich sklizni jsme seděli dva a někdy i tři kolem jednoho velkého keře, společně jsme trhali a vyprávěli si. To nám to šlo od ruky!
Později jsme takto společně doma občas něco přistavovali, jindy skládali písně a muzicírovali. Zpěv v rodinném kruhu – to bylo snad to nejcharakterističtější pro život celé rodiny…


(Není radost jako radost, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2013)