Tento příběh se odehrál těsně po sametové revoluci.
Malá holčička seděla nad písankou a opisovala pečlivě předtištěná slova na „s“, až došla ke slovu „soudruh“, „soudružka“.
„Mami, já tyhle slova psát nechci,“ obrátila se na maminku. Maminka pochopila dětské dilema, protože dcerka revoluci intenzivně prožívala a řekla, ať tedy napíše jiné slovo na „s“.
„Ale to nejde, tady je přece předepsané tohle, to by se paní učitelka mohla zlobit,“ opáčila školačka.
Matka se jí tedy snažila vysvětlit, že slovo „soudruh“ není ani sprosté ani ošklivé slovo, pouze jaksi zprofanované režimem.
„Ale já to psát nechci…“
„Tak to opravdu nevím, co budeš dělat,“ řekla nakonec nervózně matka a odešla dělat večeři.
Dcerka seděla nešťastně nad sešitem a nakonec odhodlaně pravila:
„A nenapíšu to! Už toho strachu bylo dost!“ A na řádky písanky místo slov soudruh a soudružka vykreslila nádherná slůvka: soustruh a sasanka.


(Malá povzbuzení pro mámy a táty, Portál 2004)