(pokračování z minulého dne)

Znala jsem ho jako machýrka s jizlivými řečmi, ale kamarádka mi vyprávěla o jeho malém sebevědomí, o jeho soucitu a jemném humoru. Pomalu jsem se smiřovala s tím, že se někde sejdeme. Stalo se to na oslavě kamarádčiných narozenin. Chvíli jsme kolem sebe nedůvěřivě kroužili, oba ve střehu. Kdo začal s rozhovorem, si už dneska nepamatuju. Ale koukali jsme oba.
„Víš, já jsem si myslel, že jsi strašně nafoukaná a že se se mnou vůbec nechceš bavit. Potřeboval jsem, abys mi vysvětlila, jak v té skladbě hraješ ten klávesový part, protože já jsem na to nemohl přijít. Jenže tys mě tak odpálila, že už jsem si netroufal se po druhé zeptat,“ vykládal mi svůj pohled na tehdejší rozhovor.
„No to snad nemyslíš vážně? Já jsem se bála, že mě chceš zesměšnit, že to nehraju dobře…“ žasla jsem. „No to naopak. Já jsem se bál, že se mi vysměješ, že jsem na to nepřišel, a taky jsem si myslel, žes to udělala.“ „Je to vůbec možný? Jak jsme si mohli tak nerozumět?“
Nebylo to moc k smíchu ani teď. Jen proto, že jsme si oba mysleli, že ten druhý si něco myslí, jsme strávili několik let v nepřátelství. Škoda.
Dnes po mnoha letech ještě stále čerpám poučení z této příhody. Uvědomuju si, že když mi Písmo praví „Buďte prostí jako holubice“, znamená to, že se mám chovat přesně opačně nežli tenkrát. To slovo mě ponouká k důvěřivosti. Nechci už hledat za obyčejnými větami něco skrytého. Snažím se důvěřovat lidem. A taky Duchu svatému, aby mě varoval, kdyby něco…
Chci být prostá jako holubice.

(Smím být něžná, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2013)