Vycházeje z toho, že jsem osobně neznal nikoho, kdo by se jmenoval stejně jako já, měl jsem za to, že mé příjmení je velice ojedinělé. Domníval jsem se, že v celé republice existují tak dva, maximálně tři moji jmenovci.
Před nedávnem se však jeden z nich ozval a sdělil mi, že jsme velice pravděpodobně příbuzní, že naše rodina pochází z vesnice Lovčice (nedaleko od Kyjova) a že má kořeny někde v napoleonských válkách. A že v Lovčicích je Jetelinů nepočítaně.
Jednu neděli jsem tedy nabalil rodinu do auta s cílem spojit užitečné s příjemným, tedy nakoupit na jižní Moravě okurky a meruňky a zároveň se podívat na obec, která, jak jsem byl přesvědčen, tak trochu patří mému rodu. Říkal jsem si, že každý druhý obyvatel obce musí být můj příbuzný, a proto jsem se už dvě vesnice před Lovčicemi na všechny lidi od volantu široce usmíval. V obci samotné jsem se nejdříve vydal na místní hřbitov. Těšil jsem se totiž, že i počet náhrobků se jménem mé rodiny ukáže moc a slávu místních Jetelinů. Čekalo mne však velké zklamání. Náhrobků se jménem Jetelina jsem našel sice dost, ale minimálně dvojnásobný počet jich nesl jméno úplně jiného rodu. Má nepatřičná pýcha na to, že mí příbuzní opanovali alespoň jednu moravskou vesnici, byla rázem pryč.
Naštěstí na tomto světě není rozhodující ani tak kvantita, ale zejména kvalita a čestnost života. Tato kategorie však není měřitelná ani počtem ani velikostí náhrobků, natožpak tím, jak se kdo jmenuje.


(Klub Anonymních porušovačů slibů, Advent-Orion 2005)