Erdene je zapomenutá vesnice v poušti Gobi nedaleko hranic s Čínou. Nebýt železniční tratě mezi Ulánbátarem a Pekingem, písek by dávno zasypal díky častým silným větrům dvě desítky dřevěných chalup a několik budov z cihel.
Ábelovský styl obživy zdejších lidí lásku k zahradám neprobouzel. Ráno skopové, v poledne skopové, večer skopové. Proč by se tedy měli rýpat v zemi? Ale jistě, před místním výborem strany se tu ještě nedávno každým rokem pokoušeli vysadit pár rudých květů, ale ty do měsíce zvadly pro nedostatek vody a místní obyvatelstvo jen utvrzovaly v přesvědčení o zbytečnosti zahradnického umění. „Kdyby šlo o zemi, možná bychom se o něco pokusili, ale tohle je přece poušť!“ říkali si mezi sebou, když usedali do sedel huňatých koňů a hnali stáda pouští plnou barev a tajemných zákoutí.
Snad by si mongolští pastevci s ábelovským stylem opatřování obživy vystačili i v současnosti, nebýt výrazných klimatických změn v první dekádě třetího tisíciletí. Dobytek nepřežil kruté mrazy. Během jediné zimy pošlo deset procent všeho mongolského dobytka. Za tři roky přišla zima ještě větší. Na jaře rozvážely humanitární organizace po osadách v poušti produkty zahrad a polí z jiných koutů světa. Skopové nebylo ani ráno, ani v poledne, ani večer…


(Kohouti kokrhají všude stejně, Advent-Orion 2012)