Žil jednou jeden slepý člověk, který za okny svého pokoje pěstoval s velkou pečlivostí květiny. Od jara do podzimu krásně kvetly. Jednoho dne se u domu zastavil jistý kolemjdoucí. Když spatřil slepého muže zalévajícího květiny, podivil se: „Prosím vás, proč ty květiny pěstujete? Vždyť je stejně nevidíte!“
Slepý se usmál a řekl: „Mám pro to hned tři důvody. Jednak se mohu květin dotýkat. A také mám rád jejich vůni. No a tím třetím důvodem jste vy!“
„Jak to, vždyť mě vůbec neznáte!“
„Neznám, ale právě tak jsem si to představoval. Jistě půjde okolo někdo, kdo má květiny rád a komu udělají velkou radost. Zastaví se u mého okna, budeme spolu hovořit, a tak budu mít radost zase já.“
V odpovědi tohoto muže je velká pravda. Tolik radosti v životě zažiješ, kolik jí sám rozdáš druhým.


(Cesta přátelství / Cesta radosti, Advent-Orion 2012)