První vtip o tchyních, který si pamatuji, začíná otázkou: „Víš, co jsou to smíšené pocity? Když se ti tchyně zabije ve tvém novém autě!“
O tchyních se povídá ledacos. Většinou to není moc lichotivé vyprávění. Nejsnadnější by bylo konstatovat, že si za to mohou samy, stejně jako blondýny za všechny vtipy o jejich inteligenci.
Jenže já mám tchyni, které si vážím víc než nového auta, a moje žena, blondýna, nejen že by svou inteligencí strčila do kapsy většinu těch, co vtipy o blondýnách vypráví, ale dokáže se jim i od srdce zasmát.
Pojďme ale k mé tchyni. V pěti letech ji maminka poprvé vzala na pouť, jejímž cílem byla bazilika Nanebevzetí Panny Marie na Svatém Hostýně. Z Boršic, kde tehdy bydleli, šlo procesí nejdříve pár kilometrů pěšky na vlak, který je dovezl do Bystřice. Z nádraží pak všichni putovali čtyři kilometry na strmý kopec, kde v nadmořské výšce 734 m stojí zmíněný chrám.
Zašli také na rozhlednu. To už jejím unaveným nožkám museli pomáhat starší poutníci. Posledních pár metrů ji v náruči nesl strýc. Už nemohla.
Nahoře maminka ukázala směrem, kde byly její rodné Boršice, a říkala: „Vidíš? Tam je náš dům. A táta zrovna leze po žebříku na půdu pro seno! Zamávej mu!“
Malá Josefka kouká, kouká, ale tátu ani dům nevidí. „Maminko, já tatínka nevidím!“
„Dívej se pořádně! Podívej, tam, tatínek ti zrovna mává!“
„Ale já ho opravdu nevidím! Já mám ještě malé oči.“
„Holka, ty nelžeš. Z tebe musí mít Pán Bůh radost.“
Pak vytáhla z kapsy lízátko, které koupila cestou, a dala jí ho. „To máš za to, že mluvíš pravdu. Ať ti to zůstane celý život.“

(pokračování zítra)

(Pastorův blog, Advent-Orion 2010)