Můj otec miloval moře. Jelikož jsme neměli auto, jezdili jsme tramvají do Adelaide, kde jsme přestoupili na jinou, která nás zavezla až na pláž.
Když jsme dorazili na místo, oblékli jsme si plavky a vběhli do vody. Někdy jsme se procházeli po písečném pobřeží, bosí běhali ve vlnách. Táta v takových chvílích určitě vzpomínal na dobu, kdy se plavil kolem světa. Někdy dokonce mluvil o lodích, kapitánech a místech, která navštívil.
Jelikož jsem se narodil v době, kdy mu bylo padesát, zapsal se mi do paměti jako starší muž. Živě si vzpomínám na jeho lýtka, která byla plná modrých žilek a tmavých neohraničených skvrn. Můj otec tvrdě pracoval. Pracoval rukama, nosil cihly a cement. A na jeho nohách to bylo vidět.
Jako dítěti se mi jeho nohy líbily. Byly to nohy mého otce, muže, který mě nosil na ramenou, který tvrdě a poctivě pracoval, třebaže bylo nesnesitelné vedro, zvedala se oblaka prachu a lepila se na jeho zpocené tělo, a který zajišťoval rodině obživu.
Je to dávno, co táta zemřel, ale já dál rád chodím k moři. Když jdu nebo běžím v mokrém, chladivém písku, brouzdám se ve vlnách ranního přílivu a nad hlavou se mi vznášejí a skřehotají rackové, přijde mi, že jsem velmi blízko věčnosti.
Sedím v písku a dívám se k obzoru. Potom si všimnu svých lýtek, která jsou plná modrých žil. U kotníků vidím temné, neohraničené skvrny. I já jsem tvrdě pracoval, třebaže ne fyzicky. Na ramenou jsem nosil svého syna a dceru (teď na nich nosím své vnuky a vnučky). Zdolal jsem mnoho pohoří a zúčastnil se několika maratonů.
Žalmista říká, že Bůh nemá zalíbení v lýtkách muže, ale má zalíbení v těch, „kdo se ho bojí, v těch, kdo čekají na jeho milosrdenství“.

(Jak vzácná milost..., Advent-Orion 2011)