„Mami, proč říkáme dobrý den, proč nezdravíme jinak?“ zeptala se mě onehdy dcera. Přišlo mi to jako docela dobrá příležitost k hodině společenského chování. Pokoušela jsem se vysvětlovat, že pozdravit je slušnost a že zdravit máme i protivnou sousedku z druhého patra, co na pozdrav nikdy neodpovídá. „A to jí fakt musíme přát dobrý den? Já jí ho teda nepřeju,“ upřímně podotkla dcera. „Ty jo?“ Musela jsem dceři přiznat, že vlastně svůj pozdrav často nemyslím vážně, že sousedce opravdu vždycky dobro v tomto dni nepřeji. „Tak proč ji teda zdravíš?“ No proč, asi abych jí dokázala, že nejsem jako ona. Možná počítám i s tím, že nás někdo může pozorovat, a co by si lidi pomysleli... „A to jako lžeš?“ Ach, myslela jsem si, že půjde o bonton a ono, zdá se, půjde spíš o pokání. Od tohoto rozhovoru už uplynula pěkná řádka dní, ale od té doby jsou mé pozdravy, ať zdravím kohokoli, stále vřelé a procítěné. Přece nebudu lhát! Vždycky mě zahřeje u srdce, když mohu popřát s čistým svědomím dobrý den. Zdravení mě začalo vyloženě bavit. Vždyť to je požehnání! Někdy jsem si zkoušela představit, co by moje přání mohlo ve skutečnosti znamenat. Jaké konkrétní dopady by mohlo přinést, jaká dobra by mohlo způsobit. Když jsem takhle přemýšlela, co vlastně pronášejí má ústa, postupně jsem začala i o adresátech mých pozdravů uvažovat jinak. Najednou se mi stávali bližšími. K protivné sousedce jsem už nepociťovala zášť, ale spíš soucit. Všimla jsem si, že zejména starší lidé, které jsem pozdravila, se se mnou častěji dávali do řeči. Ta nová vřelost jako by je přitahovala.

(pokračování zítra)

(Co Bůh šeptá maminkám, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2010)