Před dvěma roky Zdeňkovi, mému kolegovi, během krátké doby zemřeli oba rodiče. Nejdříve máma a pak táta. Často jsem na něho myslel. Jak to prožívá? Mohl bych mu nějak pomoct? Potkali jsme se, když při zařizování pozůstalosti navštívil město, kde bydlím.
„Ahoj Zdenku!“ zavolal jsem na něj, když jsem ho uviděl. „Často na tebe v poslední době myslím.“
Podíval se na mne a pak smutně odpověděl: „Vlastíku, už se za mne nikdo nemodlí. Víš, dřív jsem si ani neuvědomil, jak je to pro mě důležité.“ Jeho táta s mámou každé ráno i večer při své modlitbě mysleli i na něj a jeho rodinu.
Díky tomuto Zdeňkovu vyznání jsem si tehdy uvědomil, že moji rodiče ještě žijí a také se za mne modlí. Zdeňkovi jsem slíbil, že se za něj budu modlit místo jeho rodičů. Hned jsem se ale dopředu přiznal, že jak se znám, na rozdíl od jeho rodičů na něj občas určitě zapomenu.
Od toho setkání se Zdeňkem se v mém životě něco změnilo. Nejenže se za něj modlím, ale děkuji i za své rodiče. Každý den se jim snažím poslat sms nebo jim zavolat. Dát jim najevo, že je mám rád a že jsem rád, že je mám.
Vážím si svých rodičů a jsem rád, že žijí i rodiče mé manželky. Vím, že na nás myslí každý den. Můj život je díky Zdeňkovi najednou bohatší o další rozměr, který jsem dříve moc nevnímal.


(Pastorův blog, Advent-Orion 2010)