Sedím ve čtvrté řadě velké koncertní síně a rozechvěle zírám na přicházejícího sólistu. Není na něm nic k vidění, a přesto z něj nemůžu odtrhnout oči. Je malý, zavalitý, má prošedivělé vlasy a vrásčitý obličej. Jeho nohy se bezvládně šinou po zemi, když se o berlích blíží k pódiu. Za ním jde dirigent s jeho houslemi v ruce a lehce se uklání. Sólista s velikou námahou vystupuje na zvýšené pódium a usedá na připravenou židli. Publikum ani nedýchá.
Jeho obličej je však krásný. Září štěstím. Na první pohled je to soucitný, milý a velmi statečný muž. Z jeho obličeje vyzařuje milost, která mu pomohla překonat velké těžkosti.
Dirigent Leonard Slatkin zvedá taktovku a Národní symfonický orchestr se chystá zahrát první tóny Beethovenova houslového koncertu. Toto jedinečné dílo, které bylo zkomponováno v roce 1806, je dlouhé a obtížné – stalo se jedním z milníků vážné hudby.
Oči všech se upírají na malého muže ve skládacím křesílku, od nějž se line nebeská melodie. Je to Itzhak Perlman. Dělí se o svůj ojedinělý dar. Hraje se zavřenýma očima, jeho nohy neustále mění polohu, protože je zcela pohlcený přítomným okamžikem.
Skladba se zvolna odvíjí. Dlouhé minuty, kdy orchestr mlčí, hraje zcela sám, tóny jeho houslí stoupají k nebesům. Pak vše skončí, diváci vyskakují na nohy a křičí „Bravo!“ Otevírá oči, rozhlíží se, zdá se, jako by byl překvapený, že je kolem tolik lidí. Potom si bere berle a pomalu sestupuje z pódia. Publikum jej pořád dokola volá zpět.
Každý člověk má vlastní píseň, kterou dokáže zazpívat jen on. I ty ji máš. V jistém smyslu každý člověk žijící na této planetě vyluzuje jedinečnou melodii, kterou nikdo jiný nedokáže napodobit…

(Jak vzácná milost..., Advent-Orion 2011)