Sedí si v křesle a usíná,
kdo ji to v náruči objímá,
Boží to ruka nad ní je,
chrání ji, drží a miluje.
Píšu tu báseň pro potěchu,
jako dítě pláč v srdci mám,
pro sílu k Bohu pospíchám.
Maminko, co by sis přála,
vždyť ty ses na mě tak hezky smála.
Běžím ti dát vody skleničku
anebo do vázy kytičku.
Zahrádka, kterou jsi tak milovala,
jen malinkou za oknem se stala.
Jaro je tu, a tak fialky v ní zavoní
a s díky maminka slzu uroní.
Přání co na očích vidím,
ti splnit přispěchám,
vždyť já jsem tvé dítě
a ráda tě mám.
Pomohu ti když stárneš, mami,
tvé líce jsou k zulíbání.
Dětství krásné jsi mi dala
a já s rozbitým kolínkem vždy přispěchala.
Čas neúprosně točí svět
a já ti mohu jen povědět.
Děkuji ti za péči a kleknu sama,
abych tvou nemocnou nožku ovázala.
To Boží milost se
v naše srdce vryla,
aby ti klidné stáří umožnila.

(Eva Charvátová)