Šla po chodníku, kousek ode mě. Mladá, štíhlá, krásná… Pokud by si malíř přál model k zobrazení dokonalosti, vybral by si právě ji. Nebylo nic, co by se jí dalo vytknout. Občas tím nejdokonalejším pohybem odhrnula vlasy ze své jemné tváře. Celá zahalená příjemnou vůní, sladěná do odstínů fialové a černé, decentně ozdobená stříbrnými šperky. Nebylo nic, co by vyčnívalo, překáželo, kazilo dojem dokonalosti a krásy.
Míjela kolemjdoucí s decentní nevšímavostí a s neurážející lehkostí, opatrně, jen v náznaku pokynula hlavou známým kolemjdoucím. Dokonalá? Důstojnou chůzí minula bezdomovce. Ne, nebyla na něj ošklivá, jen ho malinko ignorovala. „Slečno,“ volal za ní. „Slečno, máte…“ Nenechala ho domluvit: „Nemám.“ To jedno slovo nebylo zlé, jen důrazné a jasně upozorňující, že dále není radno diskutovat. Patřilo jakoby k její dokonalosti.
Ale dotyčný se nedal, nevnímal pomyslnou hranici a klidně ji hrubě narušil svým pokračováním: „Slečno, máte…“ Zareagovala podrážděněji: „Nemám a dejte mi už pokoj, neobtěžujte!“ Teď to bylo vážně přísné. Odtáhla se od něj a velmi rychle pokračovala ve své laní chůzi.
„Hm, já jen, že máte vzadu odhrnutou polovinu sukně,“ zamručel muž. Brumlal to polohlasně, šouraje se svojí nemotornou chůzí dál. My jsme ho slyšeli a viděli to, co on. Ta slečna už ho neslyšela. Šla svou důstojnou, sebejistou, krásnou chůzí dál. Vysoké podpatky jí cvak, cvak, cvak, cvakaly o dlažbu v rytmu její chůze. Byla téměř dokonalá. Téměř. Jen tak malinko jí k tomu chybělo. Tak malinko – naslouchat bezdomovci. Byl příliš nedokonalý, příliš bezvýznamný na to, aby si ho vyslechla. Škoda! Myslím na to, jestli se to samé, ale v jakékoli jiné souvislosti, nestává i mně.

(Cesta porozumění / Cesta bolesti, Advent-Orion 2015)