Bylo větrné dubnové odpoledne a dva chlapci, staří sedmnáct a patnáct let, vyrazili plachtit poblíž Sullivanova ostrova u pobřeží Jižní Karoliny. Pobřežní hlídka ten den vydala varování před nepříznivým počasím a nedoporučovala malým plachetnicím vyrážet na moře. Josh a Troy ale neuposlechli a vyrazili do vln.
Brzy pochopili, že budou mít potíže. Snažili se doplavat k pobřeží a táhnout loďku za sebou. Lidé na pláži nezaslechli jejich volání. Proud je pomalu, ale jistě odnášel od břehu a za několik hodin byli na širém moři. Bez zásob jídla a čerstvé vody, vydáni na pospas větru a vodě, začali propadat zoufalství. Hodiny se změnily v dny. Slunce nemilosrdně žhnulo. Kolem lodě začali kroužit žraloci v předtuše kořisti.
Kluci se snažili utišit žízeň mořskou vodou a chladit se v oceánu, ale žraloci je brzy zahnali zpátky do lodě. V noci si předávali jedinou vestu, kterou se snažili zahřát. Sami a uprostřed Atlantského oceánu začali věřit, že se na obzoru objevuje pobřeží Afriky. Místo toho byli jen 200 km severně. Šestý den začali ztrácet veškerou naději. Patnáctiletý Troy začal volat Boha, aby „ho vzal k sobě“.
O několik hodin později se na obzoru objevila rybářská loď, která oba chlapce vzala na palubu. Spálení, dehydrovaní a k smrti unavení byli převezeni na loď pobřežní hlídky, která jim poskytla lékařskou péči. Odtud zavolali zoufalým rodičům.
„Modlili jsme se za zázrak a zázrak se stal,“ řekl kapitán pobřežní hlídky. A když Troyův tatínek vzal sluchátko a uslyšel hlas svého syna, začal křičet na celý dům: „To je můj kluk, to je můj kluk! Našel se, našel se!“
Zázračná záchrana. Vytaženi ze smrtícího moře, když už ztráceli naději. Příběh o milosti.
Zároveň je to příběh o proudu. Jako Troy a Josh, i my někdy nedbáme varování o špatném počasí. A za chvíli jsme na moři, daleko od pevniny a žraloci kolem nás krouží.
Někdy nás strhává proud a my si toho nevšímáme. Jediný bezpečný kurz nám dává evangelium. Držme se ho.

(Jak vzácná milost..., Advent-Orion 2011)