V diáři mám u data pátek 7. května poznámku Jakub – oběd. Ten oběd se však neuskutečnil. Jakub se ve čtvrtek 6. května zabil. Před třemi týdny Jakub strávil jeden týden v našem domě. Odmítla ho dívka a bylo to tvrdé odmítnutí. Několikrát jsem ho viděl, jak si prohlížel fotografii z novoročního večírku. Ona v krásné večerní róbě, on ve smokingu. „Ach, to byla krásná chvíle,“ řekl zasněně a smutně. Dvakrát se pokoušel o sebevraždu, ale vždy neúspěšně. Tentokrát se to podařilo. Co si udělal? Nemohu pochopit, že k tomu našel odvahu. Jakub se otrávil výfukovými plyny svého vozu. Ještě dva dny před tím jsem se s ním setkal v jedné cukrárně. Byl tam se svými přáteli. Prohodili jsme pár slov a společně jsme se zasmáli. Zdálo se mi, že je zcela v pořádku. (Kde jsme se to naučili, že umíme skrývat bolest?)
Jaké mám nyní pocity? Jsem zmatený. Všechno mi přikrývá černý závoj beznadějné smrti. Proč? Jak je to hrozné, když jsme ovládáni něčím, čemu nerozumíme.
Mám pocit viny. Původně jsme si naplánovali společný oběd na 6. května, ale já jsem to přesunul na pátek 7. května. Nemohu si pomoci, ale stále se mi vtírá otázka: Jak by to bylo, kdybych to byl býval nezměnil? Vím, že pocit viny časem vybledne. Příliš dobře znám své chyby a selhání. Neschopnost odpustit sám sobě je sebevražedná.

(pokračování zítra)

(Na kovadlině, LUXPRESS s.r.o. 2008)